jméno nebo nick :	Mandrake
příjmení nebo nic:	?
věk :	o tři roky mladší než trenér
hmotnost :	přiměřená
technický stupeň :	2. kyu
oblíbené jídlo :	guláš + 5 knedlí
oblíbená barva :	černobílá (u fotografie)

INTERWIEW TRENÉRA S MANDRAKEM

Michael: Jak dlouho cvičíš?
Chvíli. Je zajímavé sledovat někoho, kdo cvičí 30, 40, 50 let. Pak je vidět, jak člověk "sroste" s technikou. Proto říkám, jenom chvíli. Ale i ta chvíle mi stačila, abych zjistil několik věcí:

1. dost těžko se mi cvičí pod někým, kdo je mladší než já. Nevím proč,
2. nejhorší je 4. kyu pro jeho permanentní potřebu poučovat (to by bylo na sociologickou studii),
3. a ještě horší je nejaponec, který se snaží být japonštější než Japonec.
4. A je to nic proti ZRP. :c))

Těch zjištění by bylo víc, ale tyhle jsou ty pro mě nejzajímavější.

Michael: A proč vlastně vůbec cvičíš?
Já nevěřím na dobro a zlo, na spravedlnost a nespravedlnost. To jsou jen výmluvy a náhražky slov "to se mi líbí" a "to mi nevyhovuje". Co je dobré pro kolaloku, je dobré i pro zákon. Navíc jsem zcela nevěřící. Necítím proto potřebu neustále si všechno zdůvodňovat budoucností (mysli na budoucnost lidstva, svoji..), přírodou (v souladu s přírodou, proti ní, ona nám to jednou vrátí - patrně vybavena nějakou inteligencí jako Ferda mravenec nebo včelka Mája), vyšší mocí a vší možnou etikou, humanismem, morálkou atd. Slunko svítí a jednou zhasne, stromy rostou, lidi jí, spí, chodí do práce... vše je konečné. A nemá to žádný smysl. Prostě to tak je. A proto já cvičím u tebe. Není v tom nihilismus. Nezdůvodňuju si proč spím, proč slunko svítí, tak si nezdůvodňuju proč chodím na treninky. Je to VLASTNOST mého mozku. Největší psychickou bolestí (ještě větší než stráta blízkého a ztráta vlasů) je ztráta pocitu vlastní nenahraditelnosti. Proto ty "berličky". Nevidím v tom nic jiného, než kvantovou mechaniku. "V měřítku jedné nano, neexistují už žádné problémy... to se jen jinak přemístí atomy (nanoalbum)"

Michael: Cos dělal, nebo děláš mimo JJ?
S JJ jsem začal v '99 v KM. Pak ve ZL. Mimo to ještě asi 4y karate, oddíl výborný, mistři taky ale není to nic pro mě. Do ZL se dostanu max. jednou týdně a to je málo. Tak si udržuju fyzičku i v JUDO, ale momentálně jsem bezprizorní. A protože nemládnu, přemýšlím, co budu dělat na starý kolena. A už to vím, bude to AIKIDO. A protože vím, jak je těžké, po 30. někde začínat, tak se na to připravuju už teď. A začíná mě to docela bavit :c). Lorenz dělí BUDO na ty s měkkou KI (AIKIJUTSU, JUDO..) a s tvrdou KI (KARATE..) podle toho, jestli se předává energie tori-uke v bodu nebo po dráze. Podle psychomotorických vlastností se pak člověk zařadí. Já jsem proto odešel od karate, což mě jinak docela mrzí. V tom vidím i příčiny migrace mezi oddíly, jedni směřují tam, jiní naopak.

Michael: Nesere tě trochu trenér?
Ne.

Michael: co bys změnil na tréninku?
Nic. Nějak tak, jak to je, mi to vyhovuje. Mimopracovní aktivita zřejmě nějak souvisí s kompenzací pracovního stresu. A protože já v práci nařizuju a řeším nesmyslné problémy (catch xxii), tak mi vyhovuje, že trenink vede někdo jiný a nemusím za každým slovem čekat nějaký problém nebo lumpárnu. Kolik lidí, tolik názorů. Každý má své BUDO. Takže každý, kdyby si mohl vybrat, tak by vybral něco jiného. Ale na to, aby člověk zjistil co mu vyhovuje, to musí někde vidět a zažít. Proto je dobré zajet si na pár seminářů, stavit se i u "sousedů".

Michael: Na co bys chtěl, abychom se tě ještě zeptali?
Na to, na co nechceš, aby se ostatní zeptali tebe.